Četba na pokračování - část pátá

5. listopadu 2014 v 18:00 | Vojtěch Kukla |  Thrin II
Týden je v půlce, odbíjí šestá hodina a máme tu další slíbenou část čtení na pokračování. Dnes se na scéně objeví někdo důležitý. Kdo to bude?
Další řádky, pokud vše půjde dobře, vám napíšu do pátka 18:00, držte mi palce ;)




Další den jsem zase musel do školy. Bylo snadné si za těch pár dní odvyknout brzkému vstávání a hodinové výuce, a tak jsem přišel pozdě. Zavorálek stejně chodí pozdě, tak při troše štěstí dorazíme současně.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem vstoupil do třídy a učitel už začal s výkladem. Zarazilo mě, že jsme za těch pár dní změnili češtináře. Místo starého Zavorálka mě přivítal asi třicetiletý učitel. Měl černé poměrně krátké vlasy, jejichž česáním se evidentně příliš nezdržoval, a jeho bradu zakrývaly husté vousy.
"Vítám tě, studente," pozdravil mě a podal mi ruku, "my jsme se tu ještě nesetkali. Já jsem Čapek, váš nový češtinář."
Pozdrav jsem opětoval a zamířil jsem do své lavice. Je to sympaťák, nepochybně bude skvělý učitel…určitě lepší než Zavorálek.
"Vytáhněte si papíry, dnes si napíšeme slohovku," začal s instrukcemi, "chci vědět, jak jste na tom s psaním. Nebudu vás nijak omezovat, chci po vás, abyste mi napsali nějaký poutavý příběh. Je mi jedno, o čem budete psát a jestli si to celé vymyslíte, ale nechci u čtení usnout. Jasné?"
Obvykle mi u slohů nejdéle trvá vymyslet poutavé téma, a tak to mu bylo i dneska. Nic zajímavého jsem podlení dobou nezačil a nedařilo se mi něco poutavého vymyslet. Napadaly mě jen samé hlouposti. Pořád jsem musel přemýšlet nad modrou knihou a o tom, co všechno se stalo v mých snech.
On vlastně říkal, že máme psát o čemkoli. Proč bych neměl psát o svých snech? Nikdo mi to neuvěří, ale jako fikce se mu to určitě bude líbit. To je ono! Hned jsem se dal do psaní. Nejdříve jsem nastínil situaci před bitvou. Že Aworth je vyspělé království, které vydělává na obchodu, vládne mu dobrý král a má bojeschopnou armádu. Oproti tomu Zaleron je spíš severní zchudlí země, jsou to kulturní barbaři a nejsou moc přítelští. Pravda, Zaleron jsem trochu přibarvil, bude to poutavější. Také jsem popsal jakousi "tajnou policii" - Nexii, ve které každý člen umí komunikovat s konkrétním zvířetem, a jíž veli neohrožený a udatný bojovník Ulsuar. Kdesi v Arganarových horách je prý řád mágů rudého Roucha. Jsou to zločinci, a když řeknu, že jsou šílení, nějaký šílenec by se mohl urazit. A právě oni bez povšimnutí Zaleronského krále (anebo spíš před jeho očima) vybudovali armádu nemrtvých, se kterou následně severní království ovládli. Zaleronský král je i přes Parbatovo varování podcenil a neudělal nic k obraně svého království. Zaleron padl a Aworth se rozhodl jej osvobodit. V nelítostné bitvě v průsmyku smrti padly ten den nejen tisíce nestvůr ovládaných mágy Roucha, ale i mnoho udatných válečníků. V té bitvě též hrdinně padl i Thrinův učitel. Obětoval svůj život, aby zachránil dobrého přítele. Zemřel místo něj a svou smrtí nám ukázal, že moudrá slova nejsou jen od toho, aby byla předávána dál, ale k tomu, abychom jimi skutečně žili. Neboť "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele."
Nakonec jsem se rozepsal a příběh jsem spolu s několika spolužáky dopisoval ještě po zvonění. Pak sii ode mě Čapek vzal těch několik papírů a hodina skončila.
Ještě plný myšlenek na druhou realitu jsem se šel projít na chodbu. Za chůze se dobře přemýšlí. Tam jsem ale viděl něco, co jsem vidět nechtěl. U schodů jsem potkal ji s Viktorem. Tu, která pro mě byla v životě nejdůležitější, v náručí jiného. Už je to dávno, ale dříve jsme se měli rádi. Říkala mi, že mě opravdu miluje a udělala by cokoli, jen aby mohl být se mnou. Totéž jsem cítil já k ní a možná ještě mnohem více. Stala se středem mého vesmíru, vše se točilo kolem ní. Jen s ní jsem byl opravdu šťastný, jen v jejím objetí jsem cítil klid. Byla to ale jen iluze, kterou jsem neprohlédl. Bezmězně jsem jí věřil, byl jsem tu pro ni, ale ona tu byla pro jiného. Už je to vic než rok, ale já si to pamatuju, jako by to bylo dnes. Některé věci je těžké zapomenout. Moje láska už pro ni nic neznamenala. S kamenným srdcem si strhla z krku srdíčko, které jsem jí dal k narozeninám, a vši silou jím mrštila o zem. Drobné křišťálové srdíčko se roztříštilo na tisíc malých kousků. Bylo mi, jako by na zem hodila moje vlastní srdce, ne jen dárek z lásky, jako by se mé vlastní srdce tříštilo na malé kousíčky. A od té doby se nikdy neslepilo. Ano, čas plyne dál a nečeká, až se rána zahojí, ale život se tomu říkat nedá. Tehdy se mi začaly zdát ty sny. Skrze ně jsem se dostal do nového světa, který jsem ještě neznal a dnes ho považuji za svůj domov. Dodnes nechápu, jak je to možné. Ale důležitější je, že v tom druhém světě mi je líp.
Když jsem je tam uviděl, zarazil jsem se. Nečekal jsem to a nebyl jsem na nic podobného připravený. Podívala se na mě pohledem, který říkal, že nejsem nic a nezajímám ji. To mi stačilo, rychle jsem se otočil a šel dál. Je jedno kam, ale hlavně pryč!

Po zbytek dne se mi vířily hlavou nejrůznější myšlenky a vzpomínky. Většinou ne zrovna příjemné, a tak jsem se nemohl dočkat večera. Jen spánek mi dopřeje chvíli klidu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama